Rozhovor s novou ředitelkou Nadačního fondu Emil

“Díky různým příběhům, které jsem na Emil Open poznala, jsem pochopila, že moje vlastní problémy žádnými problémy nejsou. Silná atmosféra her mě natolik pohltila, že jsem se stala Emilkou,” říká nová ředitelka Nadačního fondu Emil.

Kamilo, právě jsi se stala ředitelkou Nadačního fondu Emil. Proto se přímo nabízí první otázka, jak jsi se k Emilovi dostala?

Dostala jsem se k němu nepřímo a náhodou. S týmem Emila jsem se seznámila během úplně jiného projektu, při pomoci v době pandemie. A díky tomu jsem se po roce dostala k testování účastníků Emil Open. A tady jsem se poprvé seznámila s tím, co vlastně Emil dělá. Pamatuji si, jak jsem při zahajovacího ceremoniálu na náměstí Svobody pozorovala všechny hrdé sportovce, kteří si užívali tu jedinečnou atmosféru. A když mi byla nabídnuta spolupráce na doprovodném programu dalšího ročníku her, neváhala jsem ani minutu. Díky různým příběhům, které jsem na Emil Open poznala, jsem pochopila, že moje vlastní problémy žádnými problémy nejsou. Silná atmosféra her mě natolik pohltila, že jsem se stala Emilkou.

A od Emilky k ředitelce to bylo jak?

Po skončení letošního ročníku Emil Open jsem zase na nějakou odběhla do jiného projektu. Na Emila jsem ale nezanevřela, současně jsem začala pracovat na jeho roadshow projektu Dny bez bariér. Spolupráce s organizacemi a kluby, se kterými jsem během Emil Open komunikovala, se i díky tomuto projektu mnohanásobně zintenzivnila. Zajímavá byla ale bezesporu i komunikace s jednotlivci, které Emil finančně podporuje. Například Anička. Ta byla tváří letošního Emil Open a síla jejího příběhu mě doteď fascinuje. Ale i zaujetí ostatních mladých sportovců mě moc baví, a jsou mi velkou inspirací. Jsem člověk, který potřebuje, aby jeho práce měla opravdu smysl a pozitivně ovlivňovala život druhých. Jsem přesvědčená, že činnost nadačního fondu tyto potřeby naplňuje a pozice ředitelky mi umožní nacházet další způsoby pomoci.

Od pandemie tato pozice nebyla obsazená. Jak Emil bez ředitele fungoval?

Emil jsou dvě organizace. Nadační fond Emil, který finančně podporuje mladé handicapované sportovce a spolek Emilova sportovní, který pro ně pořádá různé akce a zakládá sportovní oddíly. Charitativní činnost nadačního fondu doteď zvládali kluci z Emilovy sportovní. A klobouk dolů za to, že se jim podařilo získat ne zrovna malé finanční prostředky. No a od teď jsou role opět rozděleny a já se věnuji právě charitativní činnosti.

Mluvila jsi o týmu. Kolik má Emil vlastně zaměstnanců?

Žádné. Samozřejmě když je projekt, na který se získají peníze, tak se tým zaplatí, ale jinak Emil funguje na dobrovolnické bázi. A to se mi na tom líbí. Je to parta kreativních lidí, kteří mají každý své aktivity a Emil je pro ně srdcovka.

S čím na pozici ředitelky nastupuješ?

Myslím, že si Emil zaslouží větší systém. Určitě se chci více zaměřit na samotný fundraising. Měl by směřovat nejen do nadačního fondu na přímou finanční podporu sportovců, ale i na naše sportovní aktivity. Vše musí jít ruku v ruce. Vezmeme to na příkladu Emil Open. Vědomě jsme se letos rozhodli jít do finanční ztráty, protože jsme nechtěli přihlášeným oznámit omezení kapacity her. Ztrátu se nám nakonec sice podařilo pokrýt, ale další ročníky se budou díky rostoucímu zájmu určitě potýkat se stejným problémem. Proto se zaměřím na nová partnerství a další možnosti finanční podpory.

Není to ale jen Emil Open. Nesmíme zapomenout na naše úspěšně sportovní oddíly. Například krasobruslařský oddíl měl nyní možnost zúčastnit se závodů ve Finsku. Obrovská příležitost, která se nám nepodařila právě z finančních důvodů.

Když se ale vrátím ze sportovní sekce zpátky do té charitativní, díky svým zkušenostem chci pracovat na různých benefičních akcích a zaměřím se na širší prezentaci jednotlivých možností podpory. Do teď se Emilovi moc nedařilo oslovovat firemní partnery, což je další z mých cílů, které bych ráda dosáhla.

A na co Emiláckého se můžeme ještě letos těšit?

Do konce roku toho bude ještě hodně. Zmíním akce, které už mají nějakou konkrétní podobu. Připravujeme novou spolupráci s florbalovým klubem Bulldogs, se kterým dojednávám naši pravidelnou podporu a vánoční turnaj. Je to ale i sportovní den s Kyndryl, kterým chceme podpořit příběh Martina a přispět mu na basketbalový vozík. Na co se ale nejvíc těším, je obnovení tradice Emiláckého adventního stánku s punčem po covidové pauze. Ráda bych navázala na koncept, kdy Emil zve k prodeji punče jako dobrovolníky významné brněnské osobnosti. I to bych ale ráda obohatila o nové nápady. Je to to zároveň skvělá příležitostí, jak se poznat se všemi našimi podporovateli. No a do toho, jak pevně věřím, začneme v listopadu připravovat lednové zimní hry na Lipně.

Co bys čtenářům na závěr našeho rozhovoru chtěla vzkázat?

Mám před sebou velké plány a měsíce plné výzev. Budu vděčná za každého nového Emila a Emilku, kteří budou pomáhat, inspirovat a fandit, což je ostatně i motto Emila. A za to jim všem už teď patří velký dík. A taky za to, že s námi hejbají křídlem, i když je to občas hodně náročné. Moc se těším na setkání se všemi, například u adventního punče.