Sportovní klub běžců vznikl skoro náhodou, když se z procházky vyklubal sprint. Společná sportovní aktivita motivovala další a další rodiny s mentálně postiženými dětmi ke společným běhům a dnes má klub již 29 členů. Zkouší své štěstí na speciálních olympiádách a nás poprosili o podporu, která jim zajistí pronájem tělocvičny, kde by mohli trénovat za každého počasí.
Jednoho dne jsem se šla projít se svým synem. Tak jak jsme se procházeli, naše procházka se změnila v běh. Přišlo mi celkem dobré, že mohu se svým synem sportovat i když to na žádné medaile asi nebude. Ale běh nás začal bavit. Postupně, když jsem se bavila s ostatními přáteli o sportování "našich dětí", začali se k nám přidávat i oni a vodili své děti. Vznikl kolektiv sportovců s podobnými problémy a začali jsme takto sportovat všichni. Zkusili jsme se přihlásit i na hry pro mentálně postižené, kde se k našemu údivu zadařilo a získali jsme své první zkušenosti a zážitky. Moc se nám tam líbilo a mohli jsme si říci, že naše běhá ní ; není jen tak k ničemu i přesto, že běháme všichni společně pro radost a společné zážitky, kterých je opravdu velmi mnoho. Po čase, když nás již bylo vetší množství , tak jsme se rozhodli založit sportovní klub, který pravidelně navštěvují všichni členové.Věnujeme se různých sportům a postupně se zdokonalujeme. Naše výsledky pomalu přináší i odměnu v podobě vítězství na hrách, kam se hlásíme.
Hana Kratochvílová
První část posádky Je 8 hodin večer, ženu děti od večeře do koupelny a při tom nervozně pokukuji po hodinkách. O půl deváté už mám uloženo jako a zvedám telefon. „Promiň, zdrželi jsme se u Emy“. Že mě spojení slov zdržení a Ema bude provázet celý týden jsem tenkrát netušila.
Mirek je už dospělý chlap, který se od narození potýká s dětskou mozkovou obrnou a je skvělým příkladem toho, jak i přes handicap vést plnohodnotný život plný sportu. Pracuje na základní škole, kterou sám navštěvoval, jako asistent žáků s handicapem a ve volném čase se věnuje rodině a cyklistice. Jsme rádi, že jsme mu mohli udělat radost a pořídit mu nové běžky na zimu.
Jakubovi je 29 let. Narodil se jako tělesně hendikepovaný, kromě toho má i zrakovou vadu. Sport je jeho život. Letos propadl další aktivitě - oblíbil si handbike, česky řečeno ruční kolo. Handbike ho natolik učaroval, že by rád pokračoval v trénincích, ale potřeboval by pomoc se sestavením tréninkového plánu s ohledem na jeho postižení a také odbornou pomoc při jeho plnění.
