Sportovní vozík pro Johanu

Jmenuji se Johana Žižková, je mi 25 let a v současné době žiji se svým přítelem ve vesnici nedaleko Prahy.

Můj život se zásadně změnil, když mi bylo 11 let. Zcela nečekaně jsem přestala chodit. V té době jsem byla u prarodičů společně se svými sourozenci, když jsem se najednou nedokázala postavit na nohy. Nepředcházely tomu žádné příznaky ani zdravotní potíže – prostě jsem upadla mezi futry a od té chvíle jsem se již na nohy nepostavila. Z několika možných diagnóz se nakonec potvrdil autoimunitní zánět míchy – akutní transverzální léze míšní na podkladě myelitidy. Přesnou příčinu onemocnění se však nikdy nepodařilo zjistit, nenašel se žádný spouštěč ani původce nemoci.

Dlouhou dobu jsem si nepřipouštěla, že bych už nikdy nemusela chodit. Věřila jsem, že jde „jen“ o zánět, který odezní a vše se vrátí do normálu. Vždy jsem totiž byla velmi aktivní dítě – všude mě bylo plno, měla jsem spoustu koníčků a milovala jsem pohyb. Nejraději jsem tancovala, ale bavila mě jakákoli aktivita. Náhlá změna životní situace pro mě proto byla velmi náročná, obzvlášť v malém městě, kde možnosti pro člověka na vozíku nebyly příliš velké.

Mým velkým snem bylo studovat medicínu. Po gymnáziu se mi sice na lékařskou fakultu nepodařilo dostat, ale nakonec jsem našla jiné poslání v oblasti zdravotnictví. Vystudovala jsem obor zdravotní laborant na Jihočeské univerzitě. Během studia jsem se také postupně vrátila ke sportu – začala jsem veslovat a věnovala jsem se benchpressu.

Po dokončení bakalářského studia jsem se přestěhovala do Prahy, kde jsem začala pracovat ve Všeobecné fakultní nemocnici v biochemické laboratoři. Praha mi otevřela mnohem více možností nejen pracovních, ale i sportovních a společenských. Zapojila jsem se do aktivit sportovního klubu vozíčkářů, se kterým vyrážíme na různé sportovní akce. Vedle práce jsem také dokončila inženýrské studium na Fakultě biomedicínského inženýrství.

V poslední době se mou velkou vášní stal především badminton. Trénuji třikrát týdně a kdyby to bylo možné, trávila bych na kurtu ještě více času. Tento sport mě naprosto pohltil a ráda bych se mu věnovala ještě intenzivněji. Omezuje mě však skutečnost, že nemám vlastní sportovní vozík. Pokud se chce člověk ve sportu posouvat a zlepšovat, je individuálně vyrobený vozík velmi důležitý. Ráda bych si proto pořídila badmintonový vozík Ultina SPORTA KURT. Cena 130 500 Kč je pro mě nedosažitelná. Proto bych Vás tímto chtěla velmi poprosit o zvážení finanční podpory na jeho pořízení.

Velmi Vám děkuji za Váš čas, ochotu a případnou podporu.

S úctou,

Johana Žižková