MARTIN GROS

Martinovi prakticky z hodiny na hodinu ochrnuly obě dolní končetiny a doktoři dodnes hledají příčinu. Ze dne na den se stal odkázaným na invalidní vozík, byl nucen opět poznávat sám sebe a své možnosti. Přidal se k florbalovému klubu Bulldogs Brno, se kterým se ve vozíčkářské lize probojovali v minulém roce i do play‐off. Martin hrál na nevyhovujícím vozíčku a proto jsme mu společně s Wellness centrem 4comfort pořídili nový.

Text žádosti:

Můj příběh začíná 9. října 2011, kdy jsem úspěšně dokončil základní školu a v období letních prázdnin se těšil z dalších zítřků. Toho dne jsem šel s kamarády ven. Již pár hodin předtím jsem pociťoval pichlavou bolest v zádech, ale nevěnoval jsem jí pozornost a sama od sebe přešla. Zašli jsme do nedaleké hospody, koupili jsme si zmrzlinu a usedli na lavičku poblíž veřejného bazénu. Po minutě sedění a neustálého povídání o běžných věcech, jsem ucítil neuvěřitelné brnění od pasu dolů. Ihned jsem se začal vrávorat, nedokázal jsem se udržet ani v sedu. Moje psychika se najednou rozpadla. Okamžitá panika, co se to děje s mým tělem. Cítil jsem, jak přestávám moci vládnout svalům mého těla.

Zavolal jsem tedy otci, aby pro mě přijel a odvezl mě do nemocnice. Jeho reakci, nikdy nezapomenu: ,,To si ze mě děláš pr*el. Já ti žádnýho taxíka dělat nebudu”. S pláčem jsem ho ujistil, že to myslím vážně. Po chvilce setrvání mě čtyři kamarádi naložili do auta a jeli jsme do nemocnice.

Paní doktorka nám řekla, že za padesát let její praxe nic podobného nezažila. Od té doby pro mě nastal maraton po vyšetřeních. Magnetické resonance, ultrazvuky a dalších x vyšetření některé i několikrát. Když jsem se po tom všem zeptal pana doktora, na moji diagnózu, dostal jsem tuto odpověď: ,,Pane Gros, můžete si vybrat. Muže to být...” Vyjmenoval několik lékařských termínů a žádný z těch diagnos nebyl schopen podložit důkazem. Nakonec mám napsáno v dokumentaci ischemie Adamkiewiczovi arterie. V tomto místě byl přerušen tok krve, který zapříčil mé problémy s dolními končetinami. Ačkoliv nikde to nebylo s jistotou prokázáno. Je to pouze dobrý lékařský odhad a tak se ze mě stal jeden z milionu. Jeden z milionu, který je odkázán na invalidní vozík.

Po lékařské péči a po půlročním setrvání v rehabilitačním ústavu jsem byl nucen opět poznávat sám sebe a své nynější možnosti. Přehodnotil jsem celkový pohled na svůj život. Změnil jsem svou školu, z lenocha na základní škole, který na vysvědčení viděl několik čtyřek, se stal nadějný maturant, co se zaměřil se na sport. Sport je pro mě v poslední době opravdu podstatná věc. Po zdravotní stránce si s ním vylepšuji fyzičku, která je pro vozíčkáře nezbytná. Dále jde o psychickou stránku. Setkávání a soupeření s ostatními vozíčkáři. Člověk potom vidí, že není jediný kdo se snaží vyrovnat se svým životním osudem.

Rozhodl jsem se přidat do florbalového klubu Bulldogs Brno. S tímto týmem se probíjíme v naší vozíčkářské lize a sdílíme své zdravotní problémy. V minulém roce jsme se dokázali probojovat do play-off a i v letošním roce jsou naše šance slibné. V minulém roce jsem se účastnil na mezinárodní soutěži Florball Prague wheel open, kde jsem měl možnost poměřit své síly v týmu SKH Meteor Plzeň.

Hraji ale na nevyhovujícím vozíku, který mě dost omezuje. Protože se sportu chci věnovat i do budoucna a mám velké sportovní plány, rád bych požádal o příspěvek na nový odlehčený sportovní vozík. Za každý příspěvek děkuji!

Martin Gros