Adapted a Spunk

Yachting

Reportáž
První část posádky
Je 8 hodin večer, ženu děti od večeře do koupelny a při tom nervozně pokukuji po hodinkách. O půl deváté už mám uloženo jako a zvedám telefon. „Promiň, zdrželi jsme se u Emy“. Že mě spojení slov zdržení a Ema bude provázet celý týden jsem tenkrát netušila.

VIDEO
VIDEO

165 654 Kč

165654 Kč

vybráno
100%

O pár minut později mi pípne SMS: „Jsem sociopat. Nakládal jsem první handicapovanou osobu do auta a fakt to nedávám. Prosím, že můžu jen točit a řídit loď?“ kapitán Míla se trochu sype, ale to není s ohledem na jeho předchozí nulové zkušenosti s handikepáři překvapením.
Uklidňuji ho, že celý týden nemusí dát kameru z ruky, čímž nebude mít volnou ruku pro pomoc potřebným a jdu vařit poslední kafe.

Konečně něco před 10 večer vyrážíme po D1 směr Jihlava. Tam totiž vyzvedáváme druhé auto zapůjčené od Premium cars na naši cestu do neznáma. Majitel je trochu překvapený, že jedeme tak pozdě a popravdě, já jsem dost překvapená, že nám auto fakt půjčuje, byť oproti záloze.
Míla se s Alhambrou od Premium cars vrací zpět do Prahy, jeho tým vyjíždí až zítra a já s Emou a Pavlínou (teď její jméno ještě můžeme zmiňovat) pelášíme do Brna, kde zbytek posádky sedí už od 9 večer v hospodě. Je půlnoc, to bude veselá cesta.

Zastavuji na zákazu před hospůdkou, ze které se tlačí obrovské surfové prkno, malé surfové prko a Žanetka. Milo s Honzou coby nosiči prken halekají na pozdrav a já se musím smát. Sama vůbec nevím, co nás čeká. „Tohle je super tyčka na držení až budeme surfovat za lodí“ ukazují mi hrdě prkýnko uvázané na laně. „To jste ukradli?“ „Ne, majitel nám to odříz z houpačky, když prý jedeme punkersky surfovat“. No, já doufám, že to byl vážně majitel.

Surf jsme úspěšně nacpali do auta a kluci (nepochybně na tom má zásluhu i brněnské pivo) přišli s geniálním nápadem vytvořit ze surfu provizorní postel. Ema tak rázem ožila, protože už teď s námi cestovala skoro 5 hodin a jen prozatímní ostych jí nedovolil si nahlas stěžovat.

První čůrací zastávku (bude jich ještě hodně. Opravdu hodně) děláme na hranicích v Mikulově, kde Rakouskou dálniční známku nekupujeme na radu kamaráda mého muže, kteří se před 2 ráno vracejí z večírku. „Máte přece invalidy, ne? A na autě nálepku, ne? To platí v celé EU“. Není nad fundované a důvěryhodné zdroje. Ale ušetřili jsme 20E a to se počítá.

Ema je na záchodě a kluci blbnou na skejtech a popřitom nasprejují logo SPUNK na čerpací stojan. Mám z nich radost.

Čůrací pauzy už není možné počítat, v řízení se střídám já s Pavlínkou a Milem, který zároveň dělá DJ a skvěle mu to hraje. Nad ránem konečně zavoní moře, je azuro a v neklimatizovaném autě začíná být vedro a trochu smradlavo.
Pro tréning nesjedeme na Sukošan, ale s prázdnou nádrží (což mi hlásí po odjezdu z další čůrací pauzy na benzince) si zajíždíme 50km tam a pak 50km zpět na sjezd Sukošan.

Konečně. Marina v Sukošanu. Vystupujeme, protahujeme se a…. hledáme záchod. Po drobném pátrání vidíme naši loď. Nadšení stoupá a vrcholí. Stejně rychle ovšem opadá, a to když Ema zjišťuje, že na loď vede jen lávka. Personál rychle a ochotně přináší druhou. Z provizorní kolejnice orosilo i mě, ovšem statečná Pavlína na sebe bere břímě odpovědnosti a sebevědomě Emu na loď převeze. „Ty vole“ šeptá mi. „Ani já nevěřila, že to dáme“.

Popisovat, že loď má kajuty v podpalubí, kam vedou schody- úzké a vysoké, pro vozíčkáře naprosto nevhodné, asi není třeba. Přesto jedno malé vítězství (protože to, že jsme Emu neutopili na lávce bylo prach sprosté štěstí) slavíme- vozík se PŘESNĚ vejde do dveří do kuchyňo-obýváku. Uf.
Rychle jsem se ujala třídění lidí do kajut. Protože tohle nikdy nesmíte nechat na svobodné vůli účastníků. S mírnou obavou jsem Honzovi a Milovi ukázala dvě, no kajutky, s horním přístupem. „Jé, to jsou bomba rakvičky, tady budeme my!“.
Tak to šlo jednodušeji, než jsem čekala.

Zbytek dne je už unavený- dlouhá cesta plná zastávek, spousta dojmů a čisté sprchy i záchody nás dostaly do postelí dřív, než bychom sami chtěli. Zatímco naše část výpravy usínala za mírného pohupování lodi a rytmického narážení stěžejních lan do stěžně, druhá část nastoupila svoji cestu z Prahy, tentokrát přes České Budějice.

Druhá část posádky


Míla s Dominikou ještě v Praze vyzvedli Kitty a Matyho a pookřálý kapitán mi smskou hlásí, že má v autě super partu. V Budějicích naložili Adama, který se i s nožní protézou hnal za volat. „A ty zvládneš řídit?“ neskrývá překvapení Domča. „Uvidíš“ pousmál se Adam, který nakonec odjel skoro celou cestu.
Přestože Mílův tým nedělal tolik čůracích pauz, i tak ještě v 9 ráno nebyli na místě. Nervozně jsem je vyhlížela a spolu se mnou majitel lodi, který začal mít podezření, že posádka bude bez kapitána navíc složená převážně z lidí, kteří nejsou úplně kompletní. A kompetentní.
Šťastného shledání jsme se dočkali a já se vítala s momentálním řidičem Matym, potetovaným klukem v žabkách a tílku s širokým úsměvem. Punkáč už od pohledu. Jeho sestra Kitty, kupodivu chtěla nejdřív viděl loď než záchod. To mě potěšilo. „To je dobrý znamení.“ Šeptala jsem nechápajícímu Mílovi.

Vyřídili jsme papíry, ubytovali zbytek posádky a běželi na schůzi kapitánů Pohodové regaty. Jsme tu přece s posláním závodit. Na schůzi jsem měla možnost oslovit ostatní posádky Pohodové regaty a už předem jsem je upozornila, že naše posádka je sice trochu netradiční, místy až divná, ale i tak jim máme v plánu, alespoň těm nejslabším kusům, natrhnout plachty. Měla jsem dojem, že moji mírnou výhružku vzali vážně.
Situaci jsem odlehčila informací, že naše loď nese hrdý název Gin Tonic, takže své případné sportovní ponížení mohou spláchnout u nás na palubě. Za mírný poplatek. Dělám přece jen charitu, ne?

Díky pořadateli Aleši Morávkovi jsme dostali do party i druhého kapitána Vaška. Tedy dostali, řekněme, spíš nalákali. Vašek se ukázal být báječným kapitánem, trpělivě vysvětloval, ukazoval a hlavně nechal posádku si vše osahat a vyzkoušet, aniž by je komandoval. Moc si jeho pomoci a zapojení vážím a tímto mu chci ještě jednou poděkovat: „Díky Vašku!“

S konečně kompletní posádkou nás s Mílou čekala ještě jedna povinnost a to, konečně všem těm lidem říct, proč jsou tady s námi. Informace před cestou byly minimální, jednak z důvodu časového presu, ale také proto, že jsme potřebovali mít s sebou jen lidi, kteří mají chuť a odvahu a „koule“ jít do neznámého.
„Fungujeme na principu vlídné královny. Je nutné dodržovat pokyny, demokracie není povolena, ovšem stále máte, sice mizivou, ale šanci, aquanestrace, v případě krutosti královny. Nejsme tu na dovolené, budeme makat a zkoušet limity všech aktivit. Trocha krve není omluvou pro neúčast!“
A s takovou jsme se hned po úvodním zaškolení kapitánem Vaškem vydali na širé moře.

První projížďka


Samozřejmě ještě před vyplutím bylo třeba navštívit toalety. (Už se Ema vrátila?) Vlny šplouchají, racci vřískají a naše posádka se činí. Kluci bedlivě sledují mapu, poslouchají, holky vozíčkářky mapují své omezené teritorium a Žanetka pečlivě smotává kotevní lana.
Trochu poníženě musím připustit, že mořská nemoc, které jsem se obávala se mi nevyhnula. Ani navzdory kapitánovu doporučení udržovat mírnou hladinku (o což jsem s gin-tonikem snažila). Ještě hůř na tom ale byla Domča, která tohoto doporučení nedbala.
Jako ideální ošetřovna pro slabé se osvědčila síť na přídi mezi plováky. A ne proto, že by bylo možné zvracet přímo pod sebe, ale byl dobře vidět horizont a v pohodlné pozici vleže houpání nakonec kolébalo až k spánku.
Kupodivu, špatně bylo jen mě a Dominice, ani jednomu z handikepářů. Jsme slabé mouchy.

První projížďku jsme zakončili úspěšným zaparkováním v přístavu Biograd, vyhodili obě lávky a Ema v prvé řadě se mohla vrhnout na místní toalety.
Přejezd na pevninu přestal být tak dramatický, Pavlínka už měla grif a Kitty jako správná punkerka do toho šla na ostro sama. Fakt dobrá holka.

Druhá noc


Ostatní posádky Pohodové regaty také postupně zakotvily a jaly se prozkoumávat terén. Náš katamarán, coby jediný svého druhu v regatě, byl terčem pozornosti.
Prohlídky interiéru se přesunuli do ochutnávky servírované večeře, ke které patří doušek něčeho dobrého. Ani jsme se nenadáli a první regatový večírek byl tu. I s kytarou, zpíváním, povídáním a vůbec fajn zábavou.
„Oni nejsou postižení, oni jsou handicapovaní, ty jsi postiženej!“ Hájila barvy našeho týmu Urna. A nejvíc fajn bylo, že handicapy mé posádky (troufám si říkat mé, protože jsem přece jen matka pluku) byly všem úplně ukradené.

Třetí den


Třetí den jsme po ranní očistě a návštěvě toalet (čekáme na Emu) vyjeli na další rozjížďku. Foukalo tak akorát, abychom mohli jet jen na plachty, ale zase ne tak moc, abychom s Domčou okupovali síť na přídi.
Nastal i moment prvního vypuštění dronu od GoPro, což mě stálo dost nervů, protože ta sranda za 60tisíc neměla GPS a pořád se chtěla vracet na místo vzletu, tedy někam na pusté moře.
Kapitán Míla a Urna (je mi líto, ale v jistý moment jsme dostali informaci, že jedna z kolegyň pracuje kromě civilního povolání i ve prospěch státních zájmů, nemůžeme proto dále používat její pravé jméno ani fotografie) ovšem prolet dronu zvládli skvěle, aniž by při přistání někomu usekli prsty. No, bez prstů už jsme jich na palubě měli dost.

Protože jsme důsledně dbali na plné skleničky a Matty se ukázal jako nejen skvělý asistent, ale i zručný barman, panovala i na kapitánském můstku spokojenost.
Po cvičné rozjížďce jsme se rozhodli upevnit morálku posádky společnými aktivitami. Koupání, skoky do vody a hlavně surfování neskutečně osvěžili nejen naše těla, ale i utužili přátelskou atmosféru.

„Žanetko, pojď do vody, já chci vidět plavat ženu bez ruky“ snažil se Adam přemluvit Žanet ke koupání.
„Budeme někde zastavovat na záchod?“ Ano, to se ptá Ema.

Dost dlouho mi vrtalo hlavou, proč Ema pořád toužebně vyhlíží mariny, resp. Pevninské záchody a Kitty je v klidu. Kdo se neptá nic neví, takže jsem se dozvěděla, že Kitty si zvládne poradit naprosto sama díky malé silikonové cévce, kterou se nenápadně vyčůrá do moře. A Ema to neumí, takže je odkázaná na ostatní a jejich ochotě či neochotě přibližovat ji k toaletám.

Tentokrát jsme kotvili na místě, kde o vozíčkářích asi nikdy neslyšeli a odpovídalo tomu i vybavení mariny v městečku Kukljica. Ema to musela rozdýchat a pár hodin jsme ji neviděli. „Je mi líto, že to nedává, ale věděla, že to bude drsný“ ospravedlňuje Domča nejen svůj pocit zodpovědnosti.
Přesto si večer nenechal nikdo zkazit. Já se ujala role lodní kuchařky a snažila se v omezených prostorách kulinářsky kouzlit. „Jani nakrájíš to, já už těch prstů moc nemám“ pomáhal mi Adam v roli kuchtíka.

Domča si konečně třetí den zapla mikrofon na kameře, takže jsme od němých záběrech měli i ty s audiem, Milo s Honzou skateovali po marině a zkoušeli nové triky a Urna korzovala po ostatních lodích.

Čtvrtý den


Ráno čtvrtého dne jsme se odtrhli od zbytku Pohodové regaty s cílem kotvit na volném moři. Z mariny jsme vyjeli s malým zpožděním- „už je tu Ema?“ – a kapitán Míla nám sliboval nejen aktivní jachting, ale i surfování a hlavně kouzelnou zastávku na ostrově Žakan.
Tento den už byla také krásně vidět rozmanitost povah, které jsme na palubě měli.
Potížistka Ema, která neviděla výzvy, ale překážky. „Když nechceš, tak to nepůjde“ vypustil z úst moudrost Milo.
Pohodová Žaneta, která si v poklidu užívala každou minutu.
Kitty s Mattym, kteří mě nepřestávali fascinovat, jak silný, obětavý a propojený vztah mezi sebou měli.
Adam s už legendární hláškou:“my si občas nerozumíme“ „jako my dva?“ „ne, já se svojí nohou“.
Urna, srdcařka, co položí život pro věc, ve kterou věří, Domča s dobrou náladou a pohotovým přístupem.

K ostrovu Žakan jsme přirazili jako sehraná parta mořských vlků. Vytažení muringů, shození fendrů i uvázání lan byla už pro všechny rutina. Ostrov byl nádherný. Malé molo, kouzelná hospůdka a stádo ovcí. Nic víc tam nebylo. O to dražší byla káva a posléze pivo v oné hospůdce.
Z týmu se odtrhla parta v čele s Urnou, aby prozkoumali, jaká bohatství ostrov nabízí. Míla je bedlivě sledoval okem dronu. Divoké mávání dávalo tušit, že našli poklad. A taky, že ano. „Našli jsme šajvěj, divokou krásnou šajvěj, hromady!“ Kdo by tušil, kam to všechno směřuje.

K večeru jsme odrazili s cílem zakotvit a prožít noc na moři, což nesmírně stresovalo Emu, které už docházely síly. Zatímco Urna louhovala šajvěj snažili se kluci ukotvit loď.

„Šajvěj je dobrá na regeneraci a obnovu míchy“ poučuje Urna. „Vážně?“ zapochybuje Kitty. „Jasně, my budeme ráno lítat a ty chodit!“.

Zvedající se vítr, nestabilní hloubka a problémy s kotvou se postarali o první opravdu dramatické momenty na palubě. „Já tu dělám věci, ke kterým bych se v životě nedostal“ hlesne Honza. „Držte ty lana, zkusíme spustit kotvu ručně!“ pokřikuje kapitán Míla na v plném vzrušení pobíhající posádku. Bylo cítit napětí a testosteron.
Nakonec jsme byli nuceni se kvůli technickým problémům s kotvou vrátit na molo ostrova Žakan. Naštěstí.

Pátý den- krize


Při úsvitu začala silná bouřka, kapitán pobíhal po palubě a utahoval lana, když jsem trochu poděšená vystrčila hlavu z kajuty. Ve vteřině jsme byli na nohou všichni a sbírali oblečení a vybavení z paluby. Ještě, že jsou GoPra vodotěsná.

„Vítr nás utrhl z bójky, měli jsme co dělat, abychom neskončili jako Titanic, chytli jsme to těsně před pobřežím!“ popisuje dramatickou situaci kapitán právě přiražené plachetnice. Ukazuje se, že pánská posádka je ze Zlína a při utichající bouřce pod střechou našeho katamaránu společně zapíjíme jejich záchranu.

Když se nečas přehnal, míříme zpět za naší regatou.
„Emo, jsi na palubě?“ „Šla čůrat…“
Moře je nádherně čisté, ve vzduchu je cítit ozon a my plachtíme jako o život.
Protože jsme dlouho nenatrefili na žádný obchod a došlo nealko, začínáme improvizovat se zásobami. Hlavní předností Birellu nepochybně je, že neobsahuje alkohol, nicméně výborně chutná s ginem i vodkou. Přestože se na Manu většina posádky tvářila nedůvěřivě (až na horlivou Domču) lahvičky nenápadně mizí až zbydou jen dvě. „Bohužel, Mana není lepší s žádným alkoholem“ posmutněle konstatuje Maty.
Při klidné plavbě vznikl také autentický koktejl mořského mochita- 2 díly silného výluhu šajvěje, díl ginu a lžíce třtinového cukru tvoří nečekaně lahodnou kombinaci. „je třeba si na to nejdřív trochu zvyknout“ představují autorský koktejl Maty s Urnou.

„Jsem celá potlučená, nohy dobitý, na zadku mám dekubity! Budu se hojit celou věčnost!“ naříká Ema, která má dost. Naštěstí Urna zachovává chladnou hlavu, Emu nekonejší, ale postaví ji před hotovou věc. „Jsi tady jako my, musíš si říct, že potřebuješ polohovat, jsi dospělá ženská. Chceme ti pomoct, ale s tímhle přístupem jen všechny naštveš!“

I pro kapitána Mílu je dnešek krizový. Dohánějí ho pracovní povinnosti, selhává technika, nefunguje internet, volají klienti jeden za druhým. I ve vyhrocených momentech si ale posádka poradí. Milo s Adamem jsou schopni už loď řídit sami, Žaneta s Urnou se starají o lana, Kitty o pohodu, Maty pomáhá stříhat a Domča nahrává fotky a videa. „Každý cvičí na co stačí“ směje se Urna.

Ema se začala konečně polohovat a se skřípěním zubů si nechává ošetřit dekubity od Urny. Kitty jí lehce naznačuje, proč jí je dobře a Ema trpí. Nakonec se nám podaří ukotvit na bójce u ostrova Kakan. Je to krásný pohled, sami v černé tmě, na obloze nekonečně hvězd.
Dobrá večeře a šalvějové mochito nakonec všem zvednou náladu. Kdo může, spí na palubě.

Šestý den


Ráno vstáváme za úsvitu, abychom dohnali Pohodovou regatu a opět se připojili k závodu. Chceme stihnout obě denní rozjížďky.
Spí ještě všichni až na mě a kapitána Mílu. Káva došla, takže nám dělám slabší ranní drink, balím se do deky a společně na kapitánském můstku užíváme třpytivé hladiny a ranního poklidu. Dívám se po palubě po oddychujících členech posádky a mám pocit, že bychom mohli jet na kraj světa. „Víš, tahle plavba mi v jedné věci život zkvalitní,“ nezvykle něžně šeptá Míla. „už nikdy nebudu fňukat.“ Není co bych na to řekla, jsem dojatá a tak jen při vycházejícím sluníčku usrknu ze společné skleničky.

Regatu jsme zastihli při snídani v historickém městečku Tribunj. Vyslala jsem klučičí tým pro doplnění zásob, s holkama jsme absolvovali nakonec nepříjemný moment nedostupnosti sprch. A že by už byly třeba. Vlasy jsem měla od slané vody hrubé a nečesatelné a raději jsem se moc neočichávala. Ostatně jako ostatní.
Pro Emu to byla další rána k rozdýchání. Chvíli to vypadalo, že vyplujeme bez ní, nakonec se ale zvládla zmobilizovat a s unaveným, ale úsměvem se nalodila k nám.
Kapitán Vašek se opět přidal k našemu týmu a koučoval posádku pro vrcholný výkon v první rozjížďce. „A máte i nějaký normální alkohol nebo jen šajvěj?“ ověřuje si stav baru.

Bohužel vítr nám příliš nepřál, takže k mým výhružkám o natržených plachtách nakonec nedošlo, i tak to byl ale vzrušující závod. „Vašku, oni nám sbalili tu bojku!“ křičí rozrušená Žaneta „Ukaž! Hm, tak jeďte rovně!“. Dronové záběry překonávají všechna očekávání. Je to nádherný souboj plachetnic s živlem.
Míla se s dronem pouští do manévrů, ze kterých bych dva dny před tím měla hysterické záchvaty, teď plna adrenalinu volám: „Toč to! Blíž! I kdybys ho měl utopit!“.
Všichni přikládáme ruce (kdo je nemá, tak nohy, a kdo nemá ani nohy tak hlas) ke společnému cíli. Závodíme naplno! Proto jsme sem přijeli. Kašlem na handicapy, chceme soutěžit!

Bylo to nádherné a vyčerpávající. Zvládli jsme to.

Večer nás čeká závěrečná večeře s vyhlášením výsledků závodu na dalším kouzelném místě, ostrově Žminjak. Asi už není překvapením, a nebylo ani pro nás, že sprchy ani bezbariérový záchod tam nebyly. A co? Nic.
„Žádný bezbariérový záchod, půjdeš čůrat za strom, jako my ostatní“ napůl vtipem napůl vážně halasila Urna. Kitty i Ema nakonec zvládly bariérový záchod i schody. Umyli jsme se v moři, kam jsem s provinilým pocitem vůči životnímu prostředí spláchla trochu sprcháče. Už jsem to nemohla vydržet.

Společná večeře se nesla v uvolněném duchu, i ostatní účastníci Pohodové regaty už vtipkovali na náš účet: „Ahoj, kde jsi chodila? Nechalas tam ruku!“
Vyhlášení vítězů a předání cen bylo důstojné zakončení celého závodu. A přestože jsme nevyhráli, dostali účastníci čestné medaile za účast. Dojemný byl ale dlouhý nekončící potlesk, když posádka katamaránu Gin Tonic nastoupila. Tak silnou podporu, jsem nečekala a byla podruhé dojatá.


Sedmý den


Poslední den jsme se ráno vrátili do Sukošanu a první část posádky urychleně balila. V poledne jsme se loučili s Emou, Domčou, Žanetou, Adamem a Milem. „Asi s váma budu jezdit častěji, jste fakt punkáči!“ uzavřel dojetí Milo.
Zbytek posádky si po jejich odjezdu, asi aby se nenudil, bezvadně zamotal mooringové lano do lodního šroubu, takže Míla s Matym strávili odpoledne pod hladinou pižláním lodního lana. A trvalo dlouho, opravdu dlouho, než lano odřízli.
„Chcete po mě zázraky, ale čarovat neumím!“ rozčiloval se Míla na dotazy, jestli si zvládnou poradit sami.
Nakonec jsme i tuto nesnáz překonali, udělali si poslední lodní večeři a dlouho do noci si povídali, hráli karty a popíjeli šajvěj.

Osmý den


Osmý den ráno nás čekala ještě jedna naplánovaná povinnost- zkusit usmažit z práškové Many palačinky. To se nakonec ukázalo jako fajn nápad, byla to neskutečná sranda a navíc, sladké snídaně já ráda.

Předání lodi, poslední návštěva toalety, rozlučková káva v marině. Pak jsme měli v plánu vyrazit, ale „nedáme si ještě jedno kafe?“ „hele a všimli jste si, že by se na těch lodích dalo docela dobře squotovat?“ ptá se poťouchle Kitty. „Ne! Na to zapomeňte, já už vážně musím domů!“ Nenechám se nalákat, byť nerada. Ani mě se totiž zpátky do běžného života moc nechce.

A co se ukázalo? Že i když nemáme všichni stejnou startovací pozici, vždycky záleží na našem přístupu. Že i když startujete v poslední vlně, tak můžete vyhrát. Anebo nemusíte.
Můžete si udělat drink a prostě si ten závod užívat. Třeba Gin s Tonikem.

165654
165654