Rozhovor s Tomášem Jedličkou, ředitelem Nadačního fondu Emil
„Mám kolem sebe spoustu lidí, kteří chtějí pomáhat. A právě jim bych chtěl dát v Emilovi prostor.“
To zmiňuje v rozhovoru Tomáš Jedlička, nový ředitel Nadačního fondu Emil a student brněnského Gymnázia P. Křížkovského.
Tomáši, první otázka se přímo nabízí – jak ses dostal k Emilovi?
K Emilovi jsem se dostal díky svému spolužákovi a kamarádovi Samovi, který v jeho týmu už několik let působí. Na jaře totiž tým Emil Open hledal někoho, kdo by se podílel na tvorbě doprovodného programu her na náměstí Svobody. A k mé radosti jsem dostal na starost jeho kulturní část programu, což mi bylo díky studiu na uměleckém gymnáziu velmi blízké. Díky tomu jsem mohl na vlastní kůži zažít neskutečný slavnostní zahajovací ceremoniál, Benefiční show Jana Krause a celou řadu sportovních ukázek a kulturních vystoupení nejen handicapovaných. A to mě doslova dostalo – radost a nadšení všech těch mladých i jejich doprovodů, zapojení hostů a celková skvělá atmosféra, to se nedá slovy popsat. Čím víc jsem se s touto komunitou před a během Emil Open seznamoval, tím víc mě bavilo být její součástí.
A to tě oslovilo natolik, že jsi se rozhodl v Emilovi pokračovat?
Ano. Hlavně se mi líbí, že Emil není jen o jednotlivých projektech a akcích. Za vším jsou konkrétní lidé a jejich příběhy. Neuvěřitelně mě baví odhodlání všech „Emiláků,“ kteří mají chuť stále přijímat nové výzvy a překonávat i velké překážky. A tím myslím sportovce, ty, co jim pomáhají i celý tým Emila. A právě tato zkušenost mě nakopla natolik, že i já se stal hned Emilem. Oslovilo mě ale také to, kolik ochotných dobrovolníků chtělo pomoct a věnovat svůj čas něčemu, co dává smysl. Člověk si pak uvědomí, že kolem sebe máme opravdu spoustu lidí, kteří mají odhodlání pomáhat, jen je potřeba jim dát příležitost. Byl jsem také nadšený z možnosti tímto způsobem spojit sport, kulturu a veřejnost se skutečným dopadem pomoci. I proto jsem zamířil právě do charitativní části Emila, tedy do nadačního fondu.
Nejenže jsi zamířil do nadačního fondu, ty jsi se stal rovnou jeho ředitelem. I vzhledem k Tvému věku, nemáš trošku obavy?
Obavy ne, respekt ano. V tomto jsem byl asi Emil odjakživa. Emil se totiž nebojí, chce bojovat a nevzdává se. Přesně tak, jak to říká i všem ostatním. A nebojím se i proto, že za svoji přednost považuji především práci s lidmi a komunikaci s nimi. Díky divadlu se pohybuji v uměleckém prostředí. Mám tak kolem sebe spoustu lidí, kteří chtějí pomáhat. A právě jim bych chtěl dát v Emilovi prostor. To mě baví a cítím se v tom silný. Jsou to lidé, kteří mají talent, energii a nápady a chtějí je využít pro něco dobrého a na to spoléhám. Mám už proto v hlavě různé spolupráce, benefiční koncerty a vystoupení, propojování různých světů, samozřejmě včetně toho sportovního. Nastupuji hlavně s chutí a velkou energií. Těším se na nové projekty, nové lidi a na možnost být u věcí od začátku a společně je posouvat. Baví mě právě ten proces, kdy se z nějakého nápadu postupně stane něco skutečného. A zároveň se těším na všechny nové možnosti, které tato role přináší, a díky které budeme moci finančně podpořit všechny ty, kteří ji potřebují a kteří si ji bezesporu zaslouží. A proto jsem se nerozhodoval dlouho a nabídku hned přijal. Moc si jí totiž vážím.
Kam bys chtěl, aby Emil dál směřoval?
Určitě bych chtěl, aby se dostal do povědomí ještě více lidí a aby si k němu našli cestu další podporovatelé. Nadační fond nyní neměl nějakou dobu svého ředitele a převládala tak v jeho činnosti sportovní část. Jsou to ale spojené nádoby. Řada dětí a mladých lidí nemůže bez finanční podpory sportovat nebo mít potřebné pohybové aktivity. Proto chci zkusit i nové cesty a podpořit co nejvíce jejich příběhů. A protože Emil nikdy nečekal s nataženou rukou, chci, aby vás naše činnost bavila a pomáhat s námi bylo pro vás radostí.
