Rozhovor s Kamilou Zouharovou

„V Emilovi jsem nechala kus sebe. Teď je čas se posunout dál,“ říká Kamila Zouharová, odcházející ředitelka Nadačního fondu Emil.

Kamilo, co pro tebe znamenaly uplynulé dva roky ve vedení Nadačního fondu Emil?

Byla to pro mě obrovská výzva. Pamatuji si, jak mi Pavel Zbožínek tuto nabídku dal během 11. ročníku Evropských her handicapované mládeže Emil Open. V té době jsem se věnovala jiným projektům, ale už jsem zároveň koordinovala doprovodný program Emil Open. Pavel přišel s tím, že nadační fond postrádá ředitele, který by se více věnoval charitativní části Emila. Nejdřív jsem odmítla, ale ta myšlenka mi zůstala v hlavě. Po čtyřech měsících jsem mu zavolala, jestli jeho nabídka stále platí. A platila.

A tak jsme spolu s ním a Vojtou Kocůrkem začali velkou jízdu. Byly to dva roky plné skvělých zážitků, nových zkušeností, ale i velkých výzev.

Co to znamená, že jste začali „velkou jízdu“?

Vojta s Pavlem se ještě před mým nástupem věnovali hlavně sportovní části Emila, která spadá pod spolek Emilova sportovní a zahrnuje například pořádání zmiňovaných evropských her. Bylo však potřeba se více věnovat samotnému nadačnímu fondu, kterému se díky našemu triu začaly nabízet další nové příležitosti.

Obnovili jsme například adventní sbírku „103 punčů pro Emila“ s Rádiem Krokodýl, do které se nám po covidové pauze podařilo získat téměř 900 tisíc korun. A nejen to. Začali jsme navazovat nová důležitá partnerství, více jsme se zaměřili na sociální sítě a propagaci jednotlivých podporovaných příběhů.

Emil nikdy nečekal s nataženou rukou na podporu. Vždy byl aktivní a na to jsem se také zaměřila. Začali jsme se ještě více zapojovat do různých aktivit a uzavírat nová charitativní partnerství, abychom masivněji podpořili sbírky jednotlivých příběhů. Čím úspěšnější jsme přitom byli, tím více dětí a mladých lidí se zdravotním postižením se na nás začalo obracet s žádostí o podporu. Nechyběli přitom ani vrcholoví sportovci, kteří se s blížící se paralympiádou potýkali s velkými finančními potřebami.

Požadovaná pomoc ale nebyla spojená jen s nadačním fondem a finanční podporou. Často šlo i o naše organizační zkušenosti. Například nás oslovil jeden brněnský sportovní klub, abychom mu pomohli uspořádat mistrovství světa v Praze, což se také stalo.

Nutno říct, že toto je zásluha celého týmu, jelikož jsme byli schopni navázat na to, jak Emil fungoval před covidem, a efektivně si rozdělit práci. Díky tomu jsme mohli společně celého Emila ještě více rozvíjet.

Jak se dal Emil ještě víc rozvíjet?

Jak jsem již řekla, Emil nikdy nečekal s nataženou rukou, a proto jsme začali ještě více přemýšlet, jak si na chod Emila vydělat. Práce přibývalo, a bylo jasné, že si Emil zaslouží naši daleko větší pozornost. Emil přitom nemá žádné zaměstnance. Vždy platilo pravidlo - když je projekt, tak se z něj zaplatíme. To už však nebylo udržitelné. Bylo nutné, abychom se věnovali Emilovi každodenně. Díky mým zkušenostem s eventy a marketingem nás napadlo – lépe řečeno Pavla – že bychom mohli naši činnost nabízet i komerčně. Sami si tak na sebe vydělat, do produkce zapojit naše handicapované kamarády, a přitom „agenturní fee“ vkládat zpět do naší činnosti. Nehledě na to, že jsme si tak byli schopni produkčně zajistit vlastní akce, což je pro Emila velká výhoda a nemalá úspora.

A když už jsem se pustila do výčtu... nemohu opomenout zapsaný ústav Emilova vzdělávací, který reprezentuje Vojta. Vzhledem k jeho působení na Fakultě sportovních studií MU a spolupráci s profesorkou Válkovou, která je ikonou parasportu, bylo logické, že se začneme věnovat i této oblasti. Nyní má ústav za sebou již první úspěšný projekt.

Musím také zmínit projekt Zlatá Paříž. Ačkoli se Emil primárně zaměřuje na dosud nesportující nebo začínající děti a mládež, začali jsme podporovat i pět vrcholových sportovců. Původně jsme chtěli všem poskytovat marketingovou podporu, včetně správy sociálních sítí, fundraisingu a veškerého servisu. To se nám ale úplně nepodařilo.

Nepodařilo se to?

Vlastně ano i ne. 😊 Všech pět sportovců od nás dostává finanční podporu v řádech statisíců, což považuji za velmi významnou pomoc. Nicméně jsme jim slíbili i větší marketingovou podporu, a tam vidím z naší strany velké rezervy. Stoprocentně jsme se dokázali postarat jen o Arnošta Petráčka. Pro tuto podporu jsme oslovili náš externí tým, který nám pomohl s webovými stránkami, vizuální identitou a fundraisingem. Díky spolupráci s PR agenturou Narrative Media se nám pro něj dokonce podařilo zajistit i generálního partnera.

Bohužel jsme však nezvládli poskytnout tento full servis i dalším sportovcům, a to především z kapacitních důvodů, což mě velmi mrzí. Až když jsem zjistila, co všechno servis pro Arnyho obnáší, uvědomila jsem si, že se nedokážu v takovém nasazení věnovat nikomu dalšímu. To byl pro mě první varovný vykřičník, že si beru na sebe víc, než jsem schopná zvládnout.

Když se bavíme o prvním varovném vykřičníku, jaký byl ten další?

Já jsem prostě typ člověka, který jde ráno na schůzku v podpatcích a odpoledne jde stavět stany a pivní sety na akci. Některé věci, které jsou trochu punk, prostě k produkci patří, a tak jsem to vždy brala. Časově to ale pro mě bylo docela náročné. A myslím, že pro celého Emila.

Ještě ani neskončily první pocovidové adventní trhy a my jsme se dozvěděli, že za měsíc pořádáme v jižních Čechách první ročník zimních her. Blížily se Vánoce, do toho vrcholily trhy a vy se snažíte připravit akci na druhém konci republiky. Nikoho jsme tam moc neznali, se všemi a vším jsme se teprve seznamovali. Ale zvládli jsme to. A myslím si, že bravurně!

Následně proběhl 12. ročník Emil Open, který sice ještě nešel stoprocentně produkčně za námi, ale i tak jsme si dost mákli. Myslím, že to byl velmi důležitý ročník. Už tady jsem si totiž vyzkoušela, jak je důležité mít dobře složený tým a že nemůže jeden člověk dělat 10 věcí najednou. Tuto chybu jsem ale nebrala dostatečně vážně a nedívala jsem se vůbec na to, jaký tým budu muset sestavit já, jelikož třináctý ročník budu mít produkčně komplet na starosti.

Následoval další advent, který byl tentokrát v mnohem větším měřítku než ten předchozí. Začali jsme se zapojovat do produkce celých adventních trhů u Jošta, pomáhali jsme připravovat i jejich program, a přitom měli daleko větší stánek. Dostali jsme se totiž do kulatého baru mezi velké brněnské prodejce a už to nebyl malý charitativní stánek, ale stánek, kde v podstatě od rána do večera probíhalo punčobraní. A jelikož nám opět měsíc před realizací schválili projekt druhého ročníku zimních her, po Štědrém dni jsme začali chystat další V4 Winter Games Emil Open.

To už byl pořádný fičák. Akce, které neustále rostly, posouvaly se dopředu a nabalovaly další. Pro nás to byl neustálý zápřah. Do toho další eventy jako například Den dětí s DPMB, firemní teambuilding pro 70 zaměstnanců, přípravy na třináctý ročník letních her, chod nadačního fondu, až po zastupování Arnyho Petráčka, kterému vrcholila příprava na paralympiádu. A také pomoc s přípravou výročí skupiny Hands Dance nebo tábor pro handicapované v Telči. Nebudu lhát – únava už byla znát, a já si začala uvědomovat, že to není dobré. To byl další varovný vykřičník.

A ten finální?

Ten proběhl právě na třináctém ročníku Emil Open. I když z pohledu účastníků dopadl ze všech ročníků nejlépe, pro mě to byla nejhorší akce, kterou jsem kdy pořádala. Byla jsem přímo ve střevech produkce a snažila se napravovat všechno, co se pokazilo. A musím říct, že za vše, co se nepovedlo a musela jsem pak „lepit“, si můžu sama. Dost jsem podcenila personální obsazení a to, jak akce probíhala v předchozích letech. Zdálo se, že mám vše pod kontrolou, dokud nezačaly ty největší přípravy v den zahájení. Mám fotku z toho dne, na které se jako ředitelka usmívám a přebírám šek na Číši vína pro partnery. Přesně ale vím, co se mi honilo hlavou, protože jsem se asi pět minut před pořízením té fotky dozvěděla, co všechno se nepovedlo nachystat a co budeme řešit celou noc.

Takže zde hrálo roli přecenění sil?

Přesně tak. Myslím, že několikrát v průběhu příprav Emil Open mělo z mé strany zaznít, že potřebuji pomoc. Já jsem to pořád brala tak, že je to zbytečné, že to zvládnu. Ono to nakonec sice dopadlo dobře, ale já jsem si sáhla na úplné dno svých sil.

Sotva skončil Emil Open, dva dny na to jsme odjížděli do Telče, kde jsme pořádali MUNI SPORT HANDI CAMP. Byla jsem tam v roli produkce a asistence, měla jsem na starosti čtyři úžasné slečny, a také stravování. Do toho ale bylo potřeba řešit vyúčtování Emil Open. A až v tuto chvíli mi to všechno došlo. Asi jsem se tomu i podvědomě nějak bránila, nechtěla si přiznat, že takhle přece nemůžu fungovat.

S těmi slečnami jsme si přitom vytvořily skvělý vztah a plakaly, když jsem s nimi nebyla a věnovala jsem se třeba právě vyúčtování. Takže se ve mně odehrávala velká rozpolcenost – na jednu stranu chcete být přítomní v Telči, na druhou stranu vám v hlavě jede to, co musíte dodělat v Brně. A nemůžete se jen tak sbalit a jet, protože cítíte tu odpovědnost za holky, které se na vás upínají.

A to byla ta závěrečná tečka, do které se promítlo veškeré mé předchozí vypětí a já jsem – lidově řečeno – spadla na hubu. Uvědomila jsem si, že musím udělat nějakou změnu a je čas posunout se dál.

Jak váš odchod vzali kluci v Emilovi?

Nebudu lhát, červenec byl velmi náročný. Všichni jsme se z toho vzpamatovávali a přemýšleli, co bude dál. Máme rozjeté krásné projekty, a já jsem do toho hodila vidle.

Připadá mi, že kluci umí jet do nekonečna jako stroje. Já jsme s nimi dva roky držela krok, ale to nasazení už jim teď dát neumím. Proto si myslím, že tato změna je důležitá a Emil si zaslouží nový impuls a čerstvý vítr, který ho bude dál posouvat kupředu.

Odcházíte v dobrém, což je určitě důležité. Jaké je vaše přání nebo vize pro budoucnost Emila?

Bylo pro mě zásadní najít vhodnou náhradu, aby naše projekty neskončily a mohly pokračovat. Jsem přesvědčená, že se mi to podařilo, a dokonce se z toho rodí i nová, zajímavá spolupráce, o které zatím nechci prozradit víc. 😊

Emil mi vždy zůstane v srdci. Díky němu jsem poznala řadu skvělých lidí a vytvořila mnoho cenných přátelství. Budu mu i nadále fandit a těším se na to, co všechno ho ještě čeká. A pokud by mě potřeboval, stále jsem Emilka. 😊

A mým přáním? Aby Emil stále rostl dál a učil další malé ptáčky se zlomenými křídly létat.

V roce 2022 se s Vámi mohli všichni seznámit jako s novou ředitelkou právě na adventním punči. Nyní se s Vámi můžou na stejném místě rozloučit, je to tak?

Ano, přesně tak. Jak jsme začali, tak i skončíme. 😊 Od 22. listopadu do 23. prosince budu na Moravském náměstí u Jošta, kde mě čeká má poslední akce pro Emila. Budu moc ráda, když se za mnou zastavíte, popovídáme si a zároveň společně podpoříme dobrou věc.

Ráda bych také tímto poděkovala všem podporovatelům, partnerům, dodavatelům i všem kamarádům z Emila, se kterými jsem se během těch dvou let setkala. Díky za veškerou podporu a inspiraci. I nadále budu Emilovi fandit spolu s vámi!

Na závěr bych chtěla speciálně poděkovat Vojtovi a Pavlovi za jejich podporu, nejen při mém rozhodnutí. Tato zkušenost pro mě byla neuvěřitelnou jízdou a jsem nesmírně vděčná za všechny příležitosti, které mi přinesla. Emil zůstane mou rodinou, a přeji si, aby to tak bylo napořád!