Karolínka

Jmenuji se Karolínka a přesto, že jsem ještě hodně malá holčička, už mám hodně co vyprávět. Můj příběh se začal psát před necelými sedmi lety. Maminka s tátou se na mě moc těšili, v bříšku jsem byla hodná a vše nasvědčovalo tomu, že i porod bude v pohodě. Jenže zas tak jednoduché to se mnou maminka neměla. Voda, ve které jsem do té doby spokojeně plavala, sice praskla, ale porodní bolesti nepřicházely. Maminka čekala celých čtyřiadvacet hodin, dali jí infuzi, ale mně se prý ven pořád nechtělo. Nakonec jsem se narodila díky císařskému řezu pomocí zvonu. A na světě se mi začalo moc líbit.

VIDEO
VIDEO

73 000 Kč

89630 Kč

vybráno
100%

Prvního půl roku jsem prý byla stejná jako ostatní miminka, pak si rodiče všimli, že přece jen trochu odlišná jsem. Vůbec jsem totiž nezlobila, málokdy plakala a byla jsem vůbec dost klidná. Ostatní rodiče těm mým záviděli, jak mají klidné miminko, mamince to ale připadalo zvláštní. Navíc jsem ještě v osmém měsíci jen ležela na bříšku, zatímco mí vrstevníci se už dávno otáčeli, někteří dokonce seděli a ti největší závodníci už chodili. Já ale jen ležela na bříšku a maminka říká, že jsem moc nereagovala. Svěřila se proto se svými pochybnostmi našemu panu doktorovi. Ten nás poslal na rehabilitace a doktoři mamince řekli, že mám jakýsi centrální hypotonický syndrom s psychomotorickou retardací. I mně šla z toho hlava kolem, vysvětlím vám to tedy polopatě: mám prostě ochablé svaly a jsem mentálně opožděná. Prostě mi všechno trvá trochu déle, než ostatním dětem. Zatímco u ostatních je vidět pokrok každý měsíc, u mě je to několikanásobně víc. Ale díky Vojtově metodě dělám pokroky i já! Aby toho nebylo málo, doktoři přišli na to, že mám epilepsii. Díky genetickému vyšetření jsme téměř k mým prvním narozeninám dostali výsledek a odpověď na to, co mi vlastně je. Mám prý jakýsi Angelamannův syndrom neboli Syndrom šťastného dítěte. Podle lékařů jsem tedy jakási šťastná loutka. Velmi často se usmívám, mám dobrou náladu, mávám a tleskám rukama. Nemohu ale mluvit, jsem psychomotoricky opožděná, pohyb, koordinace a stabilita mi prostě zrovna nejdou a proto se vyvažuji rukama, které mi vibrují. Také s mou pozorností to není úplně v pořádku, neudržím ji. A proč vlastně tuhle nemoc mám? Jak se do mého těla dostala? Už jsem se s ní narodila. Je to vzácná vrozená choroba. Jak vzácná? Její výskyt se udává na jedno dítě z několika desítek tisíc narozených. Za nedlouho oslavím sedmé narozeniny. Zatímco ostatní děti v tomto věku už jsou ve škole, umějí zpívat, recitovat a tancovat, já pořád ještě nechodím, ani nemluvím. Prý jsem na tom jako roční batole. Ale zlepšuju se, nebojte. Naši mě nenechají zahálet. Až šestkrát denně doma cvičím, navštěvuji i speciální školku a třikrát týdně chodíme na rehabilitace, dokonce i na plavání a logopedii. Rodiče zkoušejí všechno, čím by mi mohli pomoci. Kromě různých doktorů chodíme dokonce i k léčiteli. Pro naše to asi vůbec není lehké, já jim to ale vynahrazuji tím, že se na ně pořád krásně usmívám a jsem veselá. Hodně mi pomohl pobyt v rehabilitačním centru Renona na Slovensku. Tam mě totiž oblékli do takového kosmického obleku, to byla legrace. Také jsem jezdila na koni a hodně cvičila. Rodiče říkají, že jsem po tomto pobytu na tom lépe. Jsem vnímavější, aktivnější a mám pevnější tělíčko. Naši jsou z toho nadšení, ale také jsem si všimla, že byli smutní. Proč? Tento pobyt mi sice pomohl, ale nejlepší by bylo, aby se každé tři až čtyři měsíce opakoval. Pak bych si snad konečně mohla hrát s ostatními dětmi. Ale to stojí hodně peněz. Proto bych vás chtěla požádat o pomoc. Děkuji, že jste si přečetli můj příběh a hlavně za poskytnutý příspěvek, odměním Vás svými výsledky z rehabilitace a posílám Vám kus svého věčného optimismu Karolinka Částka, kterou Karolínka potřebuje pro uhrazení nákladů na rehabilitační pobyt je 73000Kč. Děkujeme, že pomáháte s námi!

73000
89630