Lukáš Kroupa

Lukáš se narodil díky předčasnému porodu a bohužel i chybě lékařů s mozkovou obrnou. Při studiu na univerzitě objevil powerchair hockey, do kterého se zamiloval. Nadále ho provozuje, a dokonce je členem výkonného výboru České federace Powerchair hockey. Lukáš potřeboval nový elektrický sportovní vozík, protože současný technický stav jeho vozíku neodpovídal stavu způsobilému ke hře. Proto jsme mu jej pořídili.

Text žádosti:

Jmenuji se Lukáš Kroupa a je mi 26 let. Narodil jsem se, díky předčasnému porodu a chybě lékařů, s dětskou mozkovou obrnou. Že mě však postihlo toto zdravotní omezení, se moje rodina dozvěděla až po prvním roce mého narození, díky nestandartnímu vývoji pohybového aparátu. Odmalička tak jsem odkázán na invalidní vozík. I přesto mě má rodina učila, žít naprosto neomezeně a naplno. Brali mě všude s sebou.

Od roku 2001 jsem členem neziskové organizace Kontakt bB, která učí hendikepované plavat po celé ČR, pořádá závody Českého poháru v plavání, kterého se také účastním. Z nejlepších plavců se stávají reprezentanti, kteří nás reprezentují na mezinárodních závodech typu MS, ME, OH. Každoročně se také uskutečňují týdenní pobyty s plaveckými tréninky a doplňkovým programem. Člověk má tak možnost poznat nové lidi a navazovat nová přátelství.

V dětství jsem 9 let hrál na klavír, jezdil na koni a se spolužáky na základní škole hrál florbal. Od dětství jsem také velký fanoušek sportu, zejména hokeje. Navštěvoval jsem běžnou základní školu. Když jsem se rozhodoval, kde pokračovat ve studiu mojí prioritou bylo zůstat doma v Klatovech v blízkosti rodiny. Vybral jsem si Střední školu zemědělskou a potravinářskou školu v Klatovech obor Ekologie a životní prostředí.

Po úspěšně zvládnuté maturitě jsem měl jasno v tom, že je na čase změnit prostředí a trochu se odpoutat od rodinného zázemí, a hlavně se osamostatnit. Rozhodl jsem se, že se pokusím dále studovat. Při výběru školy bylo pro mě důležité, jaké zázemí je schopna škola nabídnout, zejména pak bezbariérovost a dostupnost budov.

Současně jsem věděl, že ekologie nebude pro mou budoucnost to pravé. Těžko jsem si dokázal představit, jak budu v terénu sbírat vzorky a sedět někde na úřadě by mě nebavilo.

Nastoupil jsem na Metropolitní univerzitu Praha a obor Mezinárodní obchod, což z dnešního pohledu beru jako jedno z nejlepších rozhodnutí, protože mi univerzita pomohla ukázat jakým směrem se dále profesně ubírat, a hlavně se nebát věci zkoušet. Co víc, nabízí vynikající zázemí, díky programu „Škola bez bariér“.

Studium se mi podařilo po 5 letech dokončit úspěšně s akademickým titulem. Při pobytu na koleji naší univerzity, která sloužila pro ubytování handicapovaných studentů, jsem se seznámil s dalšími spolubydlícími Vaškem a Zdeňkem, kteří mi nabídli možnost vyzkoušet si sport zvaný Powerchair hockey. Byla to šance, jak nahlédnout pod pokličku další aktivity, a především příležitost, jak poznat nové lidi. Zprvu jsem si nemyslel, že to bude činnost, u které bych nějak dlouhodobě zůstal a že to bude jen „koníček na zkoušku“.

Netrvalo dlouho a přišla pozvánka na první trénink nově vznikajícího týmu Cavaliers Praha. Mohou snahou, nejdříve bylo zapojit do hry jako hráč s klasickou florbalovou hokejkou, ale brzy mi bylo jasné, že naučit se ovládat míček bude chtít velkou dávku trpělivosti, a především čas věnovaný tréninku. Vzhledem k tomu, že už v té době jsem se věnoval dalším aktivitám, které mi nedovolaly věnovat nácviku tolik času, rozhodl jsem se, že se stanu hráčem mající tzv. T-hokejku. Krása tohoto sportu mimo jiné tkví hlavně v tom, že se jedná o jeden z mála kolektivních sportů pro lidi s handicapem a jediný kolektivní sport, do něhož se mohou zapojit lidé s tím nejtěžším tělesním postižením. Stačí pouze, aby hráč dokázal hýbat jen hlavou, kterou tak může ovládat elektrický vozík, a stává se plnohodnotným hráčem týmu.

Čím dál více se mi dařilo pronikat do tajů tohoto sportu a měl jsem možnost pocítit, jak na samotného jedince dokáže působit členství ve sportovním kolektivu.

Do té doby jsem mohl o věcech jako je prožívání společných úspěchů a neúspěchů, o jakém si zvláštním společenství, kde každý má své místo, slýchávat jen v rozborech sportovních trenérů, hráčů nebo psychologů.

Právě mít možnost s někým sdílet stejné zážitky, které pak můžete společně rozebírat třeba i někde v hospůdce, je to, co mi tento umožňuje a v tom je schována jeho jedinečnost, protože právě v těchto věcech máme jako vozíčkáři, dost omezené možnosti. Po několika měsících jsem si pořídil starší elektrický vozík a začal se florbalu plnohodnotně věnovat.

V roce 2011 za mnou přijel Vašek s myšlenkou založit další sportovní klub, a jestli bych do toho nešel s ním. Uskutečnili jsme v témže roce florbalovou exhibici v Plzni, kde se přidali další zájemci. Současně se k týmu připojili další hráči, kteří se florbalu věnovali na střední škole, ale po jejich ukončení neměli v blízkosti svého bydliště žádný tým, za který by mohli nastoupit.

V lednu 2012 vznikla organizace LENOX a sportovní tým SK INDIANS Plzeň.

Jsem zaměstnán v Asociaci Octopus, která provozuje chráněnou dílnu pro zaměstnance se zdravotním postižením. Vytváříme webovou grafiku, fotografické služby. Jsem zde zaměstnán jako vedoucí provozu. Dále se věnuji plně organizaci LENOX už od jejího založení. Aby mohl sportovní klub dále a stabilně fungovat realizujeme i propagační a vzdělávací akce (Ples handicapovaných, představení ve stylu stand up comedy, besedy na školách aj.) Zastávám také pozici ve výkonném výbory České federace Powerchair hockey z. s.

Finanční příspěvek bude sloužit k nákupu sportovního vozíku určeného na florbal na elektrických vozících. Současný stav vlastního elektrického vozíku již neodpovídá technickému stavu způsobilého k samotné hře.